Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

List z kalendáře

 

Čeští svatí.

*

Svatí a světice církevního roku - duben

 

 

BERNADETA SOUBIROUSOVÁ 
16. duben
*1844 Lourdy; +1879 Nevers nad Loirou

Bernadeta se narodila jako dcerka lourdského mlynáře. Od dětství trpěla nemocemi. Když jí bylo asi čtrnáct let, zjevila se jí v lesní jeskyni Panna Maria, oděná do bílého roucha. Vyzvala dívku, aby se šla napít a omýt v blízkém prameni, který se pak ukázal jako léčivý. Panna Maria se jí pak zjevila ještě sedmnáctkrát. Zpráva o tomto zjevení se rychle rozlétla po celém kraji a později i ve Francii a po celé Evropě a celá záležitost se stala předmětem vášnivých sporů i různých výkladů. Bernadeta se pak uchýlila do kláštera, kde v pouhých pětatřiceti letech zemřela.
Lourdy se však staly jedním z nejproslulejších poutních míst vůbec a každoročně tam přicházejí milionové zástupy poutníků, toužících po uzdravení. Protože zázračná moc tohoto místa se prokázala již mnohokrát, jeho světová proslulost trvá dodnes.

Na obsah


ANSELM 
21. duben 
*1033 Aosta; +1109 Canterbury

Jeho matka byla spřízněna s rodinou savojského hraběte, otec byl Lombarďan. Po smrti matky, na níž velmi lpěl, dostal se do sporu s otcem a opustil Aostu navždy. Úcta, které se tenkrát těšil Lanfranc, převor normandského kláštera de Bec a později arcibiskup canterburský, ho přivedla mezi jeho mnichy; stal se tam později sám převorem, opatem. Zde vznikly jeho rané spisy, Monologion a Proslogion, v nichž došel nejvyšší filozofické zralosti. Druhý spis je dílo obzvlášť významné, neboť v něm nalézáme první formulaci ontologického důkazu Boží existence, ovšem v jiné formě, než byla ta, v níž byl tento důkaz později znám skrze Descarta. Anselm se pokoušel postavit teologii na nový základ; nechtěl se už dovolávat autorit a míst v bibli, chtěl vést své teologické důkazy v rovině přísné rozumové logiky; v tom směru stojí mezi Augustinem a Tomášem Akvinským.
Jako opat vyvíjí vedle psaní velikou aktivitu; vizituje normandská a anglická převorství, přijímá význačné osobnosti, které k němu přicházejí o radu, je duchovním správcem nespočetných osob. Po smrti Lanfrancově byl povolán 1093 jako jeho nástupce do Canterbury. Jeho reformní snahy však narazily na odpor krále Viléma II., který se zpěčoval uznat papeže Urbana II. Arcibiskup uprchl do Říma a prosil papeže, aby se směl vrátit do svého kláštera; ten odmítl, ale Anselm se vrátil do Anglie teprve po smrti Vilémově. Když se však pokoušel uvést do praxe papežský dekret proti lenní přísaze a investituře laiků, došlo ke srážce s novým vladařem Jindřichem I. a musil znovu do vyhnanství; čas bojů a exilů skončil, teprve když papež a král došli ke kompromisu.
I za těchto těžkých zápasů psal Anselm dál; nyní spíše díla teologického zaměření. Z nich obzvlášť vyniká Cur Deus homo, kde dialog mezi logikou a vírou míří k ústřednímu tajemství Božího vtělení vykupujícího člověka, a kde schopnost přemýšlet o Bohu se váže úzce k lásce. Byl to myslitel neobvyklého formátu, u něhož se geniální spekulativní nadání snoubilo s neúnavnou pracovní energií a náboženským nadšením; navíc byl osobnost lidsky okouzlující. Poslední tři léta svého života strávil v klidu v Anglii.

Na obsah

 

VOJTĚCH
23. duben
Patron: český 
Atributy: jako biskup s palmovou ratolestí a nástroji umučení - s veslem, kopím a halapartnou, také s vahami, růží na štítě atd.
*kolem 956 Libice; +997 Tentikken, Prusko

Vojtěch byl synem libického knížete Slavníka a matky Adilburgy, spřízněné s králem Jindřichem I. Ptáčníkem. Měl před sebou skvělou světskou dráhu, tím spíš že i duchem a vnímavostí vynikal vysoko nad průměr, ale těžce onemocněl a rodiče zápasící o jeho život v tom viděli výzvu nebe zasvětit ho službě Boží. Otec ho poslal do Magdeburku na dómskou školu a tam při biřmování mu bylo dáno jméno jeho otcovského přítele arcibiskupa Adalberta. Po jeho smrti se vrátil do Prahy a přijal kněžské svěcení z rukou prvního pražského biskupa Dětmara, původem Sasa. Když ten roku 982 zemřel, povolal Boleslav II., zakladatel biskupství, Vojtěcha na jeho místo; kněžím i lidu byl blízký pro českou národnost, vlídnost, vzdělání. Císař Otto II. volbu schválil a nastolil ho 983 na říšském sněmu ve Veroně, kde byl zároveň mohučským arcibiskupem Willigisem vysvěcen na biskupa.
Diecéze byla rozlehlá, patřilo k ní kromě Čech a Moravy také Slezsko, jižní Polsko a dnešní Slovensko; národ však byl jen napůl civilizovaný, s mnoha pohanskými přežitky, jako bylo mnohoženství, obchod s otroky, kouzelnictví. Vojtěch, který měl smysl pro vnitřní život, klášterní ticho, neměl dost síly, aby tyto problémy zvládl, a odebral se 988 k papeži do Říma s prosbou, aby směl putovat do Jeruzaléma a tam v chudobě a samotě sloužit Bohu. Opat z Monte Cassina ho od toho odradil a Vojtěch vstoupil do benediktinského kláštera na římském Aventinu; tam prožil několik klidných let. Pak ho však Čechové se souhlasem mohučského metropolity zavolali zpátky a Vojtěch, vázaný slibem poslušnosti, se vydal do vlasti. Ze svého římského kláštera přivedl s sebou do Prahy dvanáct mnichů a založil v Břevnově roku 993 benediktinské opatství, první mužský klášter u nás. Už tímto činem se Vojtěch zapsal do dějin evropského křesťanství a kultury, neboť klášter se stal duchovním centrem, odkud vycházeli biskupové, opati, mniši mířící na Moravu, do Polska, Uher a jako misionáři i do Ruska.
Poměry v Čechách se mezitím příliš nezměnily, málokdo se staral o církevní předpisy, například o právo azylu, jak ukazuje případ cizoložnice, hledající útočiště v chrámu a tam přesto zabité, a kromě toho se stále otevřeněji schylovalo k tragickému střetnutí mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Vojtěch znovu opustil Čechy a konal v letech 994-5 misie v Uhrách, kde biřmoval pozdějšího krále svatého Štěpána. Roku 996, v době korunovace císaře Otty III., byl už zas v klášteře v Římě; Vojtěchova hluboká zbožnost a opravdovost učinila na císaře velký dojem, takže se spřátelili.
Vojtěch se na nátlak císařův, papežův i arcibiskupův měl znovu vrátit do Čech a ujmout se svého úřadu, ale mezitím Boleslav II. vyvraždil roku 995 celý jeho rod, takže cesta do Prahy byla navždy zatarasena. Obrátil se do Polska, kde ho Boleslav Chrabrý podporoval na jeho další cestě k baltickému kmeni Prusů, lidí divokých mravů. Vojtěch narazil na překážky, které se zakrátko ukázaly nepřekonatelné, a když chtěl se svými druhy opustit toto území, byl 997 kopími pohanů zavražděn. Polský vévoda koupil od vrahů jeho mrtvolu a pohřbil ji v Hnězdně; 1039 byly jeho ostatky převezeny do Prahy.
Jeho úsilí se nesetkalo s plným úspěchem; možno říci, že v tom směru spíš neuspěl, ale jeho živoucí příklad, jeho svatost, jeho smrt i to, co vyzářilo do Evropy z jeho břevnovského kláštera, dává z časového odstupu jeho zjevu velikost, která se staletími nezmenšuje.

Na obsah


JIŘÍ
24. duben 
Patron: Anglie, vojáků, jezdců, rytířských řádů 
Atributy: rytíř bojující s drakem 
+303 Lydda, Palestina

Málokterý svatý je tak populární a tak opředen legendami jako svatý Jiří. Tradice v něm jednomyslně uctívá vojáka, který za císaře Diokleciána, kolem roku 303, šel pro Krista na smrt. Jisté se zdá jen to, že podstoupil mučednickou smrt v Lyddě, kde byl v šestém století nalezen jeho hrob, jediný pevný základ pro jeho kult, datující se od konce IV století. Šířil se překypující rychlostí na Východě i na Západě, obzvlášť v Anglii, kde byl znám už v VIII. století. Jako patron rytířstva a zbraní stal se prostě patronem Anglie. Proslulý prapor svatého Jiřího pochází z roku 1284; první anglický rytířský řád, z roku 1348 - řád podvazkový - byl přirozeně pod patronátem tohoto světce. I protestantská reformace si uchovala jméno Jiří ve svém kalendáři; patří též do výsadní kategorie svatých pomocníků. A přece všecky ty malebné podrobnosti z jeho života, které byly základem jeho kultu, jsou legendární. Legenda z něho učinila urozeného a bohatého Kappadočana, hrdinského tribuna císařské armády, který sráží vesele modly a zabíjí bez námahy draka pustošícího Libyi.

Na obsah
 

MAREK
25. duben
Patron: Benátek
Atributy: okřídlený lev, psací náčiní
I. století

Evangelista Marek splývá podle názoru většiny vykladačů bible s Janem přezvaným Marek, o němž se mluví ve Skutcích apoštolů. Při první zmínce je uváděn jako syn vdovy Marie; patřil mu v Jeruzalémě dům kde se scházeli učedníci, tam hledal útulek i Petr, když vyšel zázračně z vězení. Marek se obrátil na křesťanskou víru a začal svou apoštolskou dráhu pod záštitou svého bratrance Barnabáše; když se vracel Pavel z Jeruzaléma do Antiochie, vzali ho s sebou; staral se o hmotné záležitosti. V Perge v Pamfýlii se od Pavla a Barnabáše oddělil a vrátil se do Jeruzaléma, takže na druhou misionářskou cestu ho už nechtěl apoštol národů vzít. Barnabáš s Markem vsedli na lod'a pluli na rodný ostrov Kypr.
To bylo roku 50 a pak se s ním setkáváme až za dvanáct nebo třináct let v Římě, kde pobývá s Aristarchem a Ježíšem řečeným Spravedlivý. Petr ho ve svém listě z Říma označuje jako svého "syna". Je pravděpodobné, i když ne jisté, že Marek potom káže v Alexandrii; tvrdit, že založil alexandrijskou církevní obec nebo že za Trajana podstoupil mučednickou smrt, s určitostí nelze. Jeho tělo bylo v Alexandrii dlouho uctíváno a kolem roku 815 prý benátští kupci odnesli jeho kosti ukryté na dně koše a pohřbili pod hlavním oltářem chrámu svatého Marka; v každém případě se stal patronem tohoto města, Markův znak, lev (majestátním hlasem Jana Křtitele na poušti začíná evangelium), se stal znakem benátské republiky.
Marek je autorem druhého evangelia, jež je však ze všech nejstarší. Napsal je jako žák Petrův, jako jeho interpret. Vždycky rád sloužil jako druhý, dávaje přednost výraznější osobnosti, než byl sám, ale jeho styl, živý, konkrétní a přímý, nám mnoho říká o něm samém. Nic neskrýval, je to dílo historikovo.

Na obsah
 

PETR CHANEL 
28. duben
*1803 Cuet, Francie; +1841 Futuna, Oceánie

Petr byl prvním mučedníkem Oceánie. Ze čtrnácti let svého kněžství prožil deset ve službě diecéze jako farář, profesor a představený semináře. Byl stejného zrna jako jeho soused farář z Arsu a využil té doby k přípravě na tvrdé podmínky misionářského života, k němuž celým srdcem tíhl. Od roku 1837 působil na ostrově Futuna. Byl to těžký život, na jedné straně pohanská tradice, na druhé přítomnost metodistických misionářů - to všecko ztěžovalo působení katolického kněze. Za osmnáct měsíců pokřtil jen dvacet osob; z toho byli čtyři dospělí, ostatní děti. Pak nadále svitla naděje: syn krále ostrova se obrátil na víru. Král z hněvu nad tím i ze strachu o své panství dal Petra zavraždit. Za málo měsíců po smrti misionáře byl celý ostrov katolický a zůstal takový dodnes.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist
BlueBoard.cz